Ze 7 miliard Homo sapiens jsou asi tři miliardy ti, co potřebují pomoc

12. 07. 2018 13:29:19
Jak řídit vstup osob, které nejsou občany Česka - do České republiky Úvod Koncem druhé dekády 21. století se naše republika setkává s problémem příchodu neobčanů Česka do naší země. Protože existujeme uprostřed Evropy. . .

1

Jak řídit vstup osob, kteří nejsou občany Česka - do

České republiky

Úvod

Koncem druhé dekády 21. století se naše republika setkává s problémem příchodu

neobčanů Česka do naší země. Protože existujeme uprostřed Evropy, zajímá nás tento

problém tíživěji víc, než dnes určují čísla vstoupivších k nám – protože v okolních státech

počítají tyto osoby v desetitisících. Volím schválně takto nezvyklé označení těchto lidí,

protože slovo uprchlík není vůbec striktním označením pro tyto osoby. Před čím prchají ze

všech těch zemí, které zde nebudu sepisovat, protože toto není úkolem mé statě, je velmi

osobní a individuální navýsost. Slovo imigrant použijeme-li na označení dětí a žen a

mladých pánů s telefony či jen s přehozenou bundou přes záda – taky můžeme

rozporovat. Jsou to opravdu lidé, kteří žádají v zemi, do které se dostanou nějakými

cestami – nám absolutně neznámými – o azyl či trvalý pobyt s prosbou a žádostí, že se

budou chtít zapojit do procesu kultury a zákonů hostující země, že se do roka, tří, naučí

osvojit jazyk hostující země? Jsou to opravdu přistěhovalci rozhodnuti definitivně zakotvit v

hostující zemi a přijmout na sebe všechny zvyky, kulturu a respektování zákonů, tvořených

po mnohé uplynulé generace? Že budou pracovat osm hodin denně jako je to zvykem ve

všech zemích EU a po určitých odpracovaných zákonem stanovených desetiletích –

dostanou starobní důchod. Nebo to jsou žadatelé o azyl, tak jako byly tisíce (desetitisíce

občanů Československa) našich spoluobčanů v průběhu téměř celého 20. století,

žadatelé, kteří se naprosto asimilovali do zemí, do kterých dorazili, či ve kterých skončili a

dnes o nich často vůbec nevíme. Naprosto splynuli se státem, ve kterém nadosmrti

zakotvili. A možná dnes každý občan ČR má ve své rodině či velmi blízkém okolí –

takového známého či příbuzného. Takže přesně víme, o čem to mluvíme. Už se vůbec

mnozí z nich, nehlásí k zemi svého rodiště.

Nebo jde o utečence, kteří žádají, s nataženou rukou a domnělými právy utečenců,

expedovaných na neuvěřitelně pevných raftových člunech z jihu do zemí EU? A

nebagatelizujme kvalitu a nutné zabezpečení takovýchto člunů. Nejde o plachetnice či

vory, jsou to čluny s motorovým pohonem, takovýto motor musí umět někdo řídit a

opravovat na moři, musí být na takovémto plavidle zabezpečen dostatkem paliva, neboť

nejde o projížďku po Máchově jezeru. Co, kdo, zajišťuje pro tyto lidi na útěku či na cestě,

tato plavidla? Je před námi bezpočet otázek, na které nemáme odpovědi či je nesmíme

mít? Nevlastním samostatnou analýzu s tabulkami počtů takových člunů a plavidel, s počty

dorazivších do států EU, podle věku, pohlaví příslušnosti ke státům odkud pochází a pro

nás Evropany důležitou informací – jakou mateřskou řečí osoba mluví, případně se umí

dorozumět. Takovou analýzu stavu – který se každý měsíc mění a nějakým způsobem

vyvíjí, možná někdo v Evropě má. Ve Švédsku je 30 000 osob, u kterých úřady nevědí

jméno, zemi původu ani datum jejich narození (je možné odsoudit člověka – či ještě víc –

vůbec vést soud s člověkem, o kterém nevíme, jak se jmenuje, kdy se narodil a odkud

je?). To je jenom malý zlomek samozřejmě z počtu osob, které za poslední roky došly do

některých států EU.

2

Můžeme si dovolit bagatelizovat tyto informace o lidech, kterým máme či musíme pomoci?

Uprchlík není definován ve stati Jana Bierhanzla1/.

Nedefinování tak závažného problému, který patrně nijak nevyšumí rokem 2017 je

neprofesionální. My musíme vědět - abychom uměli a nakonec našli řešení – jak problém

neobčanů států EU v rámci pohybu, který nyní nastal v naší části zeměkoule, jak ho

vyřešit.

A zase a podrobněji, přeci jenom něco víme – my neřešíme problém příchodu Portugalců

do Finska, ani emigraci Slovinců do Belgie. My neřešíme úprk Slováků do Španělska ani

odchod Italů do Francie, hromadný úprk rodilých Němců jenom německy mluvících – k

nám. To je možná první věta, na které bychom se mohli všichni shodnout. Víme, že

neřešíme problém emigrace Kambodžanů do Paraguaye, Indonésanů do Argentiny, ani

Rusů do Mali.

Toto víme.

Globalistika

Profesor Koloman Ivanička vydal v roce 2006 v Bratislavě svou patrně poslední knihu –

Globalistika 2/. Jsem asi jediným žákem a pokračovatelem v Česku – této nové vědecké

discipliny, jež touto svou knihou Ivanička definuje. Filosofie je samozřejmě jedna z

podstatných disciplin, bez které své závěry globalistika nemůže činit. Podtitul knihy je

zásadní: Poznávání a řešení problémů současného světa.

Filosofie ve svém předmětu zkoumání nemá slovo řešení. Filosof dneška si nedovoluje

navrhovat řešení problémů, nedovoluje si napsat, jak poznané problémy vyřešit. Dokonavý

vid (verbum perfektivní) slovesa řešit je pro filosofii neznám. Jářku, tedy, tato práce – něco

definitivně vyřešit, tedy o tom už nefilosofovat, politikům zakázat slintat své věty

donekonečna – to už není práce čistého filosofa. Vědce pracujícího v globalistice však -

ano. Ti z nás, kteří se pokoušíme dosíci cílů globalistiky, zatím však nemají v České

republice oficiální publikační tribunu, byť i jen sborníkové formy vycházející nepravidelně.

V době internetu, arciť, zbývá poslední možnost nešuplíkového charakteru – uložit texty

alespoň v tomto kyberprostoru. Už v závěru své knihy 3/ jsem v roce 2013 napsal, že si

uvědomuji, že pochopení mého textu bude patrně aktuální a doceněno - až generací

druhé poloviny 21. století.

Globalistika jde dál než dnešní čeští filosofové. Ti, jako by je náš problém – přílivu

množství lidí do střední Evropy ani nezajímal. Jako by v Česku naši čeští filosofové ani

nežili (opravdu – zbystřemež: filosofové na Trinidadu a Tobago, v Paraguay, Botswaně či

Myanma, jistě migraci do svých zemí neřeší, špatné sloveso pro filosofy - vůbec o něm

nerozjímají), to že přistěhovalců odkudkoli ze světa, je v naší republice malé procento z

celkového počtu obyvatel našeho státu, vůbec nesmí znamenat, že se touto otázkou

nebudeme zabývat, že se touto otázkou proto nebudeme zabývat.

Platí přeci absolutně – kdo je připraven není překvapen.

1/ Bierhanzl, J. (2017): Uprchlík a holý život, Filosofický časopis, číslo 1.

2/ Ivanička K.: Globalistika Poznávanie a riešenie problémov súčasného světa, Bratislava

2006.

3/ Štědroň R.: Svrchovaný stát a veřejné zdroje, Ostravská universita, 2013.

3

Text – 1/ je jenom z posledních důkazem přístupu filosofů k problému, který přec tu

nebudeme komentovat a doplňovat informacemi z veřejných sdělovacích prostředků –

každodenními zprávami o událostech z Evropy, natož tak tím jaké informace se valí z

internetu na téma mimoevropských obyvatel mířících k nám.

Zatím relativně svobodného internetu v Česku. O existující cenzuře v mainstreamových

mediích v ČR již není třeba pochybovat (jeden z důkazů – osobní celoživotní zkušenost

autora, s několika málo texty, které skončily v šuplíku, proto již raději omezuji psaní,

postupně přecházím na poslední možnost – veřejná úschova textů na internetu). To je

realita. Pokud české filosofy nezajímá, co bude s naším národem za padesát, za sto,

dvěstě let, tak, uvažuji, že tím jen dokazují, že se filosofie stává pouhým museem myšlení.

V předmluvě 4/ ke své knize Krize západní filosofie V. Solovjov píše: Tato kniha je

založena na přesvědčení, že filosofie ve smyslu abstraktního poznání, exkluzivně

teoretického, dospěla k hranicím svého vývoje a patří již nenávratně do minulosti. A to to

napsal v 19. století. Nejsem tak radikální, abych si dovolil filosofii zatracovat takto hlasitě –

nemám totiž jinou možnost v dnešním světě – snažíc se o postuláty z oboru globalistika –

s kým konzultovat a číst – věci poznání našeho světa, mé vlasti – než s filosofy; vidíce, že

s českými politiky či politology to je pouze mlácení prázdné slámy, to je hrách na zeď

házeti. Pořád tu není nikdo jiný než filosofové. Nikdo jiný.

Vědce v globalistice zajímá to, co bude s českým národem, s českým státem za

tisíc let, mají k tomu navíc materialistický fundament Krajíčkova zákona ( viz 3/). Nejsou to

snad výsostně Sokratovy otázky, které by v ulicích jeho milovaných Athén kladl všem těm

trhovcům, rybářům, tkalcům?

Co budeš dělat pro to, abys mohl navěky lovit ryby – i tví potomci a mohl žít se svojí ženou

tak, jak s ní žiješ dnes?

Chceš mluvit řecky v tomto městě se všemi, tak jak mluvíš dnes?

Co děláš pro to, abys už nikdy nemusel jít do války? Do války kvůli nějakému politikovi,

boháči či diktátorovi, natož tak kvůli nějakému klanu.

...

Ano, dovoluji si já dnes v roce 2017 klást otázku spoluobčanům na ulici – chtějí, aby

český národ žil dál ve své komunitě, ve svém státě – vytvořeném za bezmála tisíc let na

stále stejném území (v roce 2085 - už za 68 roků, si naši potomci, můj jedenapůlroční

vnuk se tohoto data možná dožije, připomenou korunovaci prvního českého krále

Vratislava II – po 1000 letech)?

Nemáme právo klást takovéto otázky? Budeme se denně bavit jenom o tom, jaké je

počasí – věnujeme těmto stupidním tématům bohužel čím dále více svého přesně

vymezeného času mezi živými.

Na margo národa. Protože toto je dnes v Česku zakázáno a bohužel i mezi filosofy

se najdou tací, kteří položí tiše otázku i charakteru – co to je? Definujte mi národ. Tedy

není rozdílu mezi Portugalcem a Finem, není rozdílu mezi Angličanem a Litevcem, není

rozdílu mezi Němcem a Slovákem, nelze nijak definovat rozdíl mezi tím, jak se

dorozumívají Slovinci a Švédi, Japonec a Španěl jedno jsou? Možná, pro některé není zde

žádný rozdíl, ani mezi Laosanem a Novozélanďanem. Není. Fysiologicky. Pro všechny

skeptiky by jistě bylo taky poučné slyšet boj za řecký národ z tribuny řeckého parlamentu

na jaře 2017 z úst řeckého poslance za Zlatý úsvit pana Kasidiarise. Nechce rozplynutí

řeckého národa v nějaké Bruselem připravované všelidské omáčce. Nechce měnit řeckou

kulturu, bojuje za ni.

V této stati se chci věnovat poněkud jiné problematice s národy ovšem související.

4/ in: Špidlík T.: Duchovní jednota nové Evropy, Olomouc, 2007.

4

Budu-li však vyzván, dá-li mi bůh ještě času na této zemi, slibuji, že připojím i já text na

téma definice národů, připojím pro nekonečné skeptiky (jak zní ta otázka pro nekonečné

skeptiky, kteří nikdy diskusi nechtějí ukončit, ale stále se budou točit dokola, v jedné

rovině, protože vědí, že: de omnibus est dubitandum?), věty osvětlující pro chápavé a

nepředpojaté, že pragmatické, fysické rozdíly mezi národy existují, vyvíjely se po

uplynulých tisíc let, u některých národů déle. Ukážu neútržkovitě, že rozdíly mezi

Američanem a obyvatelem Čadu nejsou a nemohou být důvodem je zpochybňovat.

K té nekončící diskusi skeptiků a profesionálních šťouralů (a to nejenom samozřejmě na

téma – co to je národ?), musím opsat i já (tak jak jsem již napsal ve své knize – že vše

podstatné již napsáno bylo) několik řádek z Goetha 5/: Otázka, kterou uložil president pro

dnešní zasedání, zněla: „Zda krásnému umění přinesla více užitku původnost nebo

napodobení.“ Byl to opravdu šťastný nápad. Když totiž od sebe oddělíme alternativy, dané

otázkou, můžeme o tomto problému diskutovat sto let (a – pochopitelně, dodávám –

nikam se nedobéřeme).

Po tisíci uplynulých letech máme právě my to štěstí či neštěstí vidět Zemi osídlenou

desítkami větších či menších skupin lidí různých národů, jejichž poznání a uznání by mělo

přispívat rozumnému člověku ke štěstí a spokojenosti v jeho životním údělu.

Globalistika nemůže nepracovat s pojmem národ. Nakonec střípky, které vyberu v

části třetí - věřím vybrané z onoho vrcholku pyramidy našeho tématu vědění, se mu

nemohou vyhnout.

Svět je více než víme – to neznamená, že si nemůžeme dovolit individuální tvrzení. Jak

pak dosíci pravdy a spravedlnosti ještě na tomto světě, uvedu v části Řešení.

Musíme se pokusit o generalizaci, abychom nalezli řešení.

Filosof však nenechá jen tak někoho cokoli říkat – tvrdit – zeptá se: a co to je vlastně ten

problém, co má znamenat řešení – natož tak – vyřešení problému. Nechme samozřejmě

skeptikům jejich právo tvrdit cokoli, po dvou tisíci létech to o nich jistě víme, zároveň ale

víme – abychom se netočili v diskusi pořád dokola v jednom kruhu, v jednom kolečku, jako

kočka za svým ocasem, víme, že skeptikové nemají proč tvrdit, že poznání neexistuje.

Dvě skupiny lidí na dvou různých březích jedné řeky žijících kolmo proti sobě – mají

problém, když spolu chtějí lépe komunikovat, obchodovat, žít vstřícněji jeden s druhým –

mají problém; lidstvo tento problém vyřešilo. Vyřešilo tím, že se naučilo stavět mosty.

Muž a žena už možná pět set let, po uzavření společného sňatku se často dostávají – i

díky své vině – oboustranné – do problému – přestože se milujíc vzali – nemohou spolu

po bližším seznámení dále žít – mají společný problém. Dějiny posledních staletí nás

naučili a dennodenně se o tom v českém prostoru přesvědčujeme, že lidé tento problém

vyřešili. Našli institut rozvodu. Mnozí bývalí manželé se po něm už nikdy nestřetnou,

kdysi milující se pár lidí, se už nikdy po rozvodu neuvidí. Těchto příkladů – vyřešení

problému, každý nasbírá nepočítaně, nebudeme zde opakovat tudíž známé příklady

problémů, které v historii lidstva existovaly a existují a proto tisíc dalších příkladů toho, co

je problém a co je jeho řešení, zde už nebudeme rozepisovati.

5/ Johan Wolfgang v. Goethe: Italská cesta, Odeon, Praha, 1982, p. 56.

5

Je možné, že omylem i čeští filosofové6/ jsou schopni tuto kauzalitu, která je srozumitelná

jistě 95% českých voličů – což jest něco málo přes 8 000 000 osob, použít. Tedy má-li

Homo sapiens (nebo obecně – nekvantifikovaná skupina tohoto živočicha) problém, jeho

sapiens ho vyřeší, ho řeší, se snaží urputně problém vyřešit. V historii lidstva se mu to

mnohokrát podařilo.

Globalistika musí mířit na obyvatele dané země, daného státu. Její texty, věřím, budou

srozumitelné většině občanů civilizovaného státu.

Počty výtisků filosofických knih v Česku, sám Filosofický časopis – to jsou texty pro stovky

lidí v České republice. Stovky čtenářů. Víc osob na to v Česku nemá.

Věty o islámu a chudých

I my musíme vycházet z principu tady a teď.

V milionech (samozřejmě, že mě utěšuje zjištění, že je nikdo na této planetě nemá

všechny, zrovna tak jako já) partikulárních informací – a to jenom o tomto jednom

zahraničně-politickém světovém, nikoli však celosvětovém, problému ve velké pyramidě

informací - pro případné čtenáře tohoto textu, jest prozíravé – dosíci nalezení onoho

vrcholu informační pyramidy – a tím se nakonec pokusit o závěr. Pokusit se o vyřešení.

První globalistický, ekologický zákon(in 3/) definuje zásadu, které snad všichni

věříme a ctíme ji – u prostřeného stolu může být, bylo a vždy bude jen velmi omezený

počet židlí pro jedlíky. Zásadu, kterou každý kapitán lodi na širém moři ctí – má-li jeho loď

nosnost 300 pasažérů, v krizové situaci respektuje a nalodí i dalších 300, při onom tři sta

prvém navíc, tedy když už je na lodi 601 pasažerů, však jde celá loď ke dnu a pokud

nejsou zrovna u břehu, na mělčině či nepřipluje-li jiná loď – všichni do jednoho utonou.

Všichni. Země má omezené možnosti a žádný filosof, natož tak politický hazardér, s tím

nic nenadělá. Skloňme se všichni před postulátem – ano - toto je přírodověda. Z výše

uvedeného principu, ze kterého dnes musíme vycházet, vyplývá, že už nežijeme v

devatenáctém století – kdy nás tu – Homo sapiens byla jedna miliarda. Dnes je nás 7

miliard a podle kritérií, která si nastavíme – jeden či dvě miliardy lidí žijí ve velké

chudobě (co to je? - mnozí lidé na Zemi nevědí, co je trvale pitná voda, co je elektřina,

splachovací záchod, teplá voda pro osobní hygienu a – více než jen 500 kalorií na den; my

zde v celé Evropě máme denně zajištěno cca potřebných 2000 kalorií na den pro osobní

výživu a relativně harmonický fysiologický a psychický vývoj našeho organismu, žijeme

zde bez hladového strádání).

K oněm prokazatelným dnešním 7 miliardám kousků Homo sapiens na Zemi – jak

říká Mika Waltari ve svém Egypťanovi – v úklonu s mýma rukama ve výši kolen, nechám

čtenářům této statě jenom k zamyšlení připomínku vyplývající z 28. verše první knihy

Mojžíše, Genesis, první kapitoly. Jest o množení a plození lidí. Prokazatelně – stále s

onou mou poklonou – si mohu dovolit s čistým svědomím a chladnou hlavou tvrzení – tuto

větu nikdo nenapsal v době – kdy na Zemi žilo 7 miliard lidí.

Princip tady a teď nám kategoricky tvrdí, že se situace v posuzování činů a úmyslů v

dějinách lidstva – vyvíjí.

6/ Naposledy například in: S. Synek: Obecnost morálního soudu u Davida Huma,

Filosofický časopis, č. 2, 2017, p. 264, cituji: Než na otázku odpovíme, vydáme se

odbočkou k eseji..., která obsahuje důležitá vodítka pro řešení našeho problému.

6

Současná přelidněnost naší planety – s dnešní znalostí Krajíčkova zákona definujícího

rozdělení surovin a zdrojů pro Homo sapiens na Zemi (před 2 000 lety nikoho nezajímaly

principy tohoto rozdělení - i když toto rozdělení platilo i tehdy) – je hlavní příčinou nepokojů

ve světě, dnes můžeme říci již – každodenních.

Tím stolem či lodí si dnes můžeme představit Evropu se svými dnešními cca 720 miliony

obyvatel. Připomínám jen, že Evropa končí na Urale a na svém jihovýchodě na Kavkaze –

nikoli někde na slovensko-ukrajinských hranicích. Co by s tímto územím a obyvatelstvem

na něm udělal přesun jen několika stovek miliónů potřebných na světě, nevíme (zprávy z

tisku – jen v Jemenu je v květnu 2017 aktuálně cca 7 miliónů lidí na okraji hladomoru). Je

jenom na těchto evropských obyvatelích, zdali si udrží civilizaci vytvořenou jejich předky

za uplynulá staletí či dopustí degeneraci dosaženého stupně civilizace v Evropě. Protože

je zpochybňován i termín civilizace (a jsem opět u jiného slova, které jsem již výše rozvíjel

– co to je?), jest třeba položit otázky vztahující se k výdobytkům oné evropské civilizace:

za posledních tisíc let máme v Evropě architekturu a urbanizované plochy takové

rozmanitosti – kterou nevidíme v žádném jiném světadíle v takovém rozsahu a v takovém

stáří, užíváme technických výdobytků inženýrských sítí jak komunikačních – silničních,

železničních a mostových, celého oboru vodního hospodářství zaměřeného na

zásobování obyvatel pitnou vodou a jejím odkanalizováním zajišťující čištění znečištěných

vod, dokonalé technické výdobytky v lodní dopravě, naše jednadvacáté století se v Evropě

pyšní výdobytky tepelného hospodářství, které umožňuje člověku bez nesnází – dnes už

často rozmařile, žít v rozmezí teplot od minus padesáti do plus padesáti stupňů

Celsiových, výdobytky usnadňující život v podobě tisíců druhů spotřebního zboží od

nepřeberného výběru nádobí pro potraviny a stolování, nábytku až po elektrické

spotřebiče, o kterých jsme ještě před sto lety neviděli a nečetli řádky ani od těch

nejexcentričtějších spisovatelů sci-fi; civilizací v Evropě rozumíme přec také nekonečný

výběr oděvů a obuvi na jakoukoli příležitost a roční dobu. Nu, a nerozumíme snad

evropskou civilizací celou nekonečnou škálu kulturních a uměleckých děl za posledních

tisíc let vzniklých, je třeba je zde vyjmenovávat? Budeme pokračovat? - kde, že to vyrobili

první osobní automobil a v jakém stupni je jeho vývoj v Evropě? Jednu věc musím,

evropská civilizace – opakuji naše evropská civilizace, tedy ani australská ani antarktická

ani americká – vytvořila nekonečné bohatství knižního fondu, desítky miliónů knih je

uloženo v evropských knihovnách, podávají nám hmatatelný důkaz o snaze, tvůrčí snaze

Evropanů zušlechťovat svůj život, poznat svůj život na Zemi. Protože Evropané vědí, že

život je zázrak, snažíme se po staletí si to uvědomovat a učit se denně moudře užít a

prožít zbytek svého života – a zároveň připravit na tento zázrak své potomky. Tedy – ne,

že v Evropě není žádná hmatatelná civilizace, že nevíme, co to je. Evropané vědí co to je

civilizace a denně její výdobytky a úspěchy i v celé sféře našich úspěchů ve zdravotnictví

a důchodovém systému a jejich organizování pro 720 miliónů lidí – tak či onak využívají.

Věřím, že nemusím vyjmenovávat vše další, co jsme v Evropě my Evropané za posledních

tisíc let – ku prospěchu šťastnějšího a delšího života člověka, vymysleli a realizovali.

Drtivou většinu všeho co jsme dokázali v Evropě, jsme dokázali – bez přispění obyvatel

světadílů jiných. Obyvatelé žádného jiného světadílu nemohou říci ani náhodou, že dosáhli

všichni toho – čeho jsme dosáhli my, zde v Evropě. Protože věnujeme pozornost tématu

vyplývajícímu z názvu článku, musíme uvést i komparaci ve vztahu k Africe. Za tisíc let

života lidí na celém tomto kontinentě vzniklo umem a rukama samotných Afričanů – z

jakéhokoli kmene a národa oproti Evropě, velmi málo v jakémkoli oboru lidské tvorby, co

by mohlo kategoricky přehrát výdobytky práce a umu Evropanů. To je zjištění stavu 21.

století jednoznačné, byť autor tohoto tvrzení pobýval v Africe pouhé dva týdny (jih Afriky).

Pyramidy jsou jen malou municí Afriky, ve škále trumfů výtvorů evropských, a to v

jakémkoli lidském oboru snažení.

7

Neklademe si zde za úkol rozebírat všechny lokální války současného světa,

všechny bojůvky a vojenské režimy udržující ve svých zemích lidi pod knutou výstřelů bez

rozsudku. Jen o nich víme. Víme, že všichni majitelé fabrik, které vyrábějí zbraně a střelivo

– potřebují války, potřebují válku. Co by si počali, kdyby jejich výrobky nikdo nekupoval. To

je taky problém kapitalismu (jak o něm víme je nekompatibilní s demokracií), to je problém

soukromého podnikání ve výrobě zbraní a střeliva do nich. Nejde jen samozřejmě o

podnikání soukromých osob, stále ještě existují státy, které zbrojovky vlastní. Jde jen o

jednu z nejdůležitějších příčin vzniku a udržování válek a lokálních bojůvek. Historikové

nám jistě potvrdí (takže zde nebudeme opisovat z již napsaných knih – seznamy lokálních

válek počínaje rokem 1946 do roku 2017, za každý rok s místem výbuchů a střelby), že od

ukončení II. světové války nebyl na světě jeden jediný rok, kdy by se někde neválčilo.

Za druhou nejdůležitější příčinu neustálého harašení zbraněmi a udržování stavu

válečného jsou konsekvence vyplývající z Krajíčkova zákona. Západoevropské země a

USA si uvědomují, že bereme ze skladu, který bude jednou prázdný. Rusko, země

středního východu a vlastně celá Afrika bez ohledu na státní či dnes pomyslné

administrativní hranice, je oním ještě zatím nevyprázdněným skladem, kam se upírají

zraky válečných štváčů. Ti se tam hrnou s aureolou zavádění západní demokracie do

často stále ještě kmenového zřízení, možná ještě lépe – klanového řízení velkých částí

států na světě.

Tento malý odstavec jen k dilematu každého člověka na této planetě:

- co mohu ovlivnit

- co nemohu ovlivnit.

Pro toto zjištění, které v civilizované společnosti velmi často činí téměř celá společnost,

téměř všichni její jedinci (pochopitelně, že z oněch 7 miliard Homo sapiens je zamyšlení

nad budoucností svou či budoucností společenství, ve kterém osoba žije – pro většinu z

nich ve své animálnosti, ve které žijí - pomíjivá starost o budoucnost svých potomků) si pro

výběr správné odpovědi u všech těch tisíců otázek, se kterými se každý člověk během

svého života setká – musí osoba nejprv vyjasnit -

patří sféra tohoto problému do řešení, které mohu ovlivnit nebo ne?

Už to je někdy tvrdý oříšek, právě ten nejtvrdší – do které alternativy – ovlivním (vyřeším)

či neovlivním (nikdy nevyřeším) náš problém, o kterém chci diskutovat – do které

alternativy patří.

Nepodceňujme toto dilema. Denně je český volič před americkými volbami

zásobován informacemi jak probíhají volby tamního presidenta. Český volič ovšem

absolutně tuto volbu nemůže ovlivnit. Zrovna tak americký volič nebude volit presidenta

českého.

Dovolím si zde vážné tvrzení – řada lidí v Česku nemá v této věci vůbec ujasněny své

posice – vůbec nepřemýšlí o tom, že informace o detailech volby presidenta USA

(pochopitelně nejen v této cizí zemi) jsou mu úplně nepotřebné. Relevantní informace o

kandidátech na cokoli v České republice, ovšem často – nedostává.

Název mého článku je ovšem na jiné téma, než jsou volby v jakémkoli jiném státě

než českém.

Lidí postižených válkami, nejrůznějšími genocidami, bojůvkami, teroristickými akcemi,

natož tak kontinuálními přírodními katastrofami, nejrůzněji se na světě kdekoli stále

vyskytujícími, přičteme-li k chudým a nuzným z nejrůznějších příčin – jiných než

válečných, se vyskytuje prokazatelně – jak už jsem výše naznačil – mnoho, stamilióny

osob.

Česká republika má dnes 10,5 mil obyvatel z celosvětového hlediska žijících si

nadprůměrnou životní úrovní.

8

Úrovní, kterou dosáhli svou prací za uplynulá staletí.

Je jenom na obyvatelích ČR, jak rozhodnou v případě vniku cizích obyvatel na naše

území. Na území, které bylo zdrojem, rodištěm a sémí skupiny obyvatel, která si

prokazatelně může říkat – jsme po tisíciletém vývoji - Češi. Máme jednu řeč a jedno

historické území, na kterém se tu kodrcáme už 1000 let. A nemnoho nás žije i za

hranicemi našeho historického území.

K oné vysoké úrovni životní jen malý dovětek (někteří si dokonce dovolí tvrdit, že jsme si

tu nikdy nežili lépe – upozorňuji – jest třeba znát ta jména a osoby, které si tuto větu

dovolí, veřejně vyřknout) – každý občan – díky dluhům, které způsobil náš stát – tedy jeho

představitelé, dluží státu cca 160 000 korun. V republice nám jezdí přes 5 mil osobních aut

– jakožto velice okatý subjekt důkazu vysoké životní úrovně lidí, protože osobní

automobily často slouží celým rodinám – je jednou z ukázek toho, že si žijeme relativně

dobře – ale na dluh. Ten dluh můžeme ilustrovat množstvím příkladů, ale velmi

srozumitelný jest například tento: každý občan je dlužen státu, pokud by majitelé oněch

dnes už více než 5 mil osobních aut, muselo zaplatit (protože to auto mají vlastně na dluh)

znovu částkou, byť jen dvojnásobnou (2 x 160 000), za své již zaplacené auto, takovýmto

způsobem zaplacení alespoň části státního dluhu - kolik pak by jezdilo po našich cestách

aut, když 2/3 pracujících nedosahuje na průměrnou hrubou mzdu v Česku?

Přirozeně, že se najde stovka takových, kteří dají příklady z opačné strany – jak skvěle se

nám všem nyní v České republice daří.

Možná, že i toto je téma, o kterém už Goethe kdysi dávno něco pronesla na téma diskuse

o ní.

Avšak i pro Českou republiku platí počet stolovníků u prostřeného stolu

(pochopitelně stolovníků, kteří jakýmkoli způsobem a intenzitou své práce – přispěli

nějakým dílem k tomu – aby na stole jídlo bylo). Nemůže být neomezený. Má jasně dané

matematické limity. Dostali jsme se tím přirozeně mimo rámec společenskovědní. Dostali

jsme se do oboru přírodovědného, k matematice.

Na stole jest x – kg jídla a pití.

Toto x můžeme dělit y – počtem osob (podílejících se svou prací na získání x).

Y nemusíme násobit hned miliardou, abychom byli přesvědčeni o pravdě tohoto dělení.

Abychom věděli, že Y jest tou limitou, která nás musí zajímat.

Musí zajímat, pokud chceme, aby náš stát fungoval udržitelně, aby český národ

nevyhynul. Nezmizel, historicky nenápadně nevyšuměl.

A protože jsme tolerantní a demokraté – musíme respektovat, že si někteří přejí třeba i

tuto cestu (viz 1/, p. 11). A já jim neberu jejich názor. Je to jenom názor, toho či onoho. Tak

jako můj. S těmito lidmi (o prostřeném stole by však vítači /pseudohumanisté/ měli vážně

přemýšlet) to se mnou při hlasování skončí vždy –

1 : 1.

Voltaire:

Korán je nestravitelná kniha, jejíž každá stránka otřásá zdravým lidským rozumem. Učí

strachu, nenávisti a pohrdání druhými. Vražda je v něm legitimní prostředek šíření a

udržování této ďábelské doktríny. Znevažuje ženy, rozděluje lidi do tříd a žádá krev a ještě

víc krve.

Jak již píšu ve své knize, vše podstatné už napsáno bylo. Tak jako o bibli, tak i o

koránu a islámu nalezneme na této planetě ve všech možných jazycích patrně tuny knih.

Vyjádření imámů z Maroka až po indonéské Bali, imámů z Černé Hory, Kyrgystánu až po

africké Mali či Čad, lze sbírat, nepřetržitě. Nepřetržitě.

Analýzy neskončí, diskuse na dalších 100 let. Výsledek analýz – nula.

9

Počet křesťanů je asi jeden a půl miliardy, ateistů bezvěrců 1,2,3 mld? - vyznavačů islámu

také jeden a půl mld, je možné, že i více. Další nápověda pro analytiky. Nimrat se v tom, o

kolik miliónů je těch či oněch víc, nebo míň?

K takovémuto počtu věřících jest nutno přistupovat s maximální opatrností, s jakýmikoli

vyjádřeními, s maximální pokorou k jinověrcům. Jest to jejich přesvědčení a v cca 57

muslimských státech světa jde také někdy o naprosté propojení světského, občanského

řízení státu s návody z koránu. Praktiky nucené změny ve prospěch demokracie

západního typu 20. století vnucované některým muslimským zemím, státům, nemohu

považovat za správné. Pokud občané kteréhokoli muslimského státu či státu s většinou

obyvatel vyznávajících korán, lpí na svých tradicích a zvycích z koránu vyplývajících, navíc

ověřených a prověřených po uplynulá staletí – nepovažuji za správné jakkoli ingerovat

prohlášeními a moudrými radami západních politiků do věcí států islámského světa. Navíc,

bohužel zde máme vojenské zásahy, kterých jsme očitými svědky. Jsou krajně

nepromyšlenými zásahy do kultury, která ani zdaleka nemá v sobě zakódovány tak

vyvinuté prvky tolerance, jako se to podařilo po stovkách let osvíceným a liberálním

myslitelům a jejich následovníkům při odstraňování omylů ze světa křesťanského.

V prosinci 1948 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů

Všeobecnou deklaraci lidských práv. I současná česká ústava (ústavní pořádek) čistě

přepisuje pro křesťanský a ateistický svět dodnes některá nezpochybnitelná tvrzení z této

deklarace. Téměř třetina států7/ světa - 57, přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských

práv v islámu, v některých ustanoveních se tato islámská deklarace odlišuje od

Všeobecné. Mudrlanti nechť si srovnají každou větu obou deklarací – toto není úkol mého

spisku, jen upozorňuji na článek 2 islámské deklarace, kde cituji: je zakázáno vzít život

druhému člověku kromě z důvodů, které jsou předepsány v Šaria.

Islám není náboženství jak, náboženství dnes chápeme my v Evropě. Demokracie

je s právem Šaría, se salafismem, nekompatibilní. Jak nás o tom přesvědčují neustále

nejrůznější imámové z Bruselu či kosovské Přištiny - islám je s demokracií neslučitelný.

Islám není jenom náboženství. Konečně už i premiérka Mayová den po červnových

volbách v roce 2017 do britského parlamentu hovoří o islámské ideologii.

Je to státní doktrína nerespektující základní lidská práva, základní lidská práva mužů a

žen. A protože patrně vyhovuje stamiliónům obyvatel této planety, doporučuji – s tím nic

nedělat – vnějšími jakýmikoli fysickými zásahy.

Náš císař Zikmund, tři dny před svou smrtí ve Znojmě 6. prosince roku 1437 řekl i toto:

Pomněte, že vaše malicherné spory jsou hloupé! Všichni křesťané, a i když můžeme mít

na některé záležitosti své matky církve rozdílné názory, máme jednu společnou povinnost

a tou je hájit Kristovu pravdu před machometány! Jedině tehdy, pokud se země kolem

Dunaje spojí, odoláte Turkům. Jestliže však vy, Čechové, Moravané a Rakušané, opustíte

uherské panstvo a lid, nebo pokud vy Uhři, se budete chovat pyšně a zle ke svým

7/ Vlády a vládcové Jak se kde vládne; 15 autorů, vydalo DK – Dorlink Kindersley Limited,

London,první vydání r. 2003, přeložili Jan a Petr Fantysovi, Martin Sekera, vydalo v roce

2005 Fortuna Print, Praha.

Analýza 193 států světa, u každého státu definice právního systému, volebního práva,

rozdělení obyvatel podle náboženství; lze dovodit kolik zemí neuznává pravomoci

Mezinárodního soudního dvora – velmi koinciduje se státy kde vládne Šaria.

Citát ze strany 51 o Íránu: „V islámu zákonodárná moc a právo tvořit zákony patří

výhradně všemohoucímu bohu“, ajatolláh Chomejní ( 1900 – 1989).

sousedům, pak tvrdím, že Uhry ovládnou Turci a udělají z nich baštu, odkud budou dál

sužovat křesťanstvo. Pokud tohle připustíte, budete trpět všichni. Všichni, jak jste tady bez

rozdílu!

10

Stoupenci Alláha jsou největším nepřítelem naší víry.

Tohle věděl už můj otec slavný císař Karel. A jeho jménem i svým vás prosím, braňte se

společně proti Turkům.

Zapomeňte na své spory a stůjte věrně bok po boku.

Nedejte se oklamat Poláky či hanebnými Němci. Ne oni, ale vy máte odpovědnost za to,

aby konečně v mých zemích zavládl klid, mír a pořádek.

Země EU mají – se domnívám, stále málo informací vzešlých například i z analýz

historie 16. století, kterou by měl míti k disposici každý poslanec Evropského parlamentu

v Bruselu – a tím by dopomohl šíření těchto znalostí pro všechny z oněch více než 500

miliónů obyvatel EU, informace o bitvách s Turky, s Osmany.

Je nezbytné poučit se z toho, jaký význam pro další vývoj středoevropského (jen

středoevropského?) prostoru měla porážka Turků u jimi obléhané Vídně v roce 1683, že

bez zásadního přispění polského krále Jana III Sobieského, by k této porážce – vlastně

jiné víry - nedošlo.

Je možné, že i tento dějinný jeden krok (tak jako jím je například ani ne dvouhodinová

bitva na Bílé hoře pro celý další osud českého státu) je pro dnešek nesmírně aktuální, byť

uplynula už mnohá staletí.

Nebo chce někdo marginalizovat, trivializovat tato vítězství prokazatelně křesťansky

zaměřených – utvořených armád, kterým se podařilo odvrátit nájezdy protivníků? Možná

ani ne tak bagatelizovat jako – a to je metoda dnešního vymývání mozků bruselskou

věrchuškou – mlčet.

Mlčet k nesmírnému významu jaká měla ona vítězství křesťanských vojsk a žoldáků nad

agresory.

V roce 1774 vyšla Holbachovi8/ knížka kde píše:

V jednom koutě Asie se podařilo podvodníkovi – Mohamedovi – přesvědčit stovku

hloupých Arabů, že je velkým prorokem; a oni mu uvěřili. Zpočátku, jak se zdá, měl tento

omyl velmi malé následky; shledáme však, že již za jedno století krvácela pro tento omyl

Asie a Afrika a že se stal osudnou příčinou tupého ustrnutí, pod nímž ještě úpí nešťastní

obyvatelé nejkrásnějších končin světa, kde zhoubně vládne hrozný despotismus.

Tato slova jsem vybral záměrně od tohoto německo-francouzského přírodovědce a

filosofa, protože jak vidíme, je napsal v závěru 18. století, a po skoro dvou stech letech,

díky tehdejšímu Filosofickému ústavu ČSAV u nás vyšla v roce 1960. Tedy s tím co se

bude dít, co se děje dnes v 21. století ve střední Evropě a nejenom zde, nemají nic

společného.

Jářku – jsme tam, kde už jsme byli – největším poučením z dějin je to, že jsme se jimi

nenechali (doplňuji klasika – OPĚT) poučit.

Studující a deklarující globalistiku se vždy chce dějinami poučit.

To slovo ustrnutí, jako nejvýznamnější z celého citátu více než dvě staletí starého již,

považuji ho za nejdůležitější příspěvek k dnešním dnům.

Ze základů (pracuji s informacemi pouze z vrcholu této pyramidy) pyramidy informací, ze

kterých globalistika čerpá – chtíc řešit problém, je proto toto klíčové slova důležité. Myslím,

8/ P. H. D. Holbach: Společenský systém neboli přirozené zásady morálky a politiky a

kritické pojednání o vlivu vlády na mravy; nakl. ČSAV, p. 70, Praha, 1960.

11

že by všechny zajímalo a autor tohoto spisku dnes nemá následující informaci – jen se

domnívá, proto čísla nebude uvádět – v kolika z oněch níže zmíněných 57 islámských

státech se vyrábějí tradiční, klasické (nikoli jaderné) zbraně a střelivo? Domnívám se, že

většina těchto ustrnulých zemí – je dováží. Pěstovat rýži, banány, mák nebo bavlnu je totiž

oproti výrobě dnešních zbraní a střeliva pro ustrnulé – nemožné.

To samozřejmě není však chvála na současný plutokraticko-oligarchický kapitalismus 21.

století, který ze současné zbrojařské loby, udělal jedno ze dvou kusadel vládnoucích dnes

celému světu.

Vyřešení problémů trvalého mírového soužití vyznavačů islámu s křesťanským

světem Evropy.

Doporučení, která jsou již zhmotněna na papíře v návrhu zadání nové občanské ústavy

pro Českou republiku řeší, snaží se řešit, všechny podstatné záležitosti Česka, kterých je

možná kolem 80. Mezi nimi je to vztah českého státu k islámu. Nemůžeme ingerovat do

praktik a politik jakéhokoli státu jiného na světě. Mé doporučení je však – na základě

dosavadních znalostí - které se kupodivu příliš neliší s doporučeními, která slyšíme i

z jiných století (a nebudeme je zde sepisovat, opisovat a kumulovat na dalších sto

stránkách), jednoznačné.

Příslušný článek nové ústavy9/, která bude po dvouleté celonárodní diskusi o ní, o

každém článku zvlášť, o každém jednotlivém problému zvlášť – přijata nakonec

v referendu, musí být k islámu kategorický a nedvojsmyslný.

Na území českého státu bude islám zakázán.

Bude to výsledek diskuse 8 500 000 voličů českého státu. Bude to završení majestátu

demokracie, přímé demokracie, proti kterémužto výsledku, nikdo ze skutečných

demokratů v civilizovaném světě slovo nevznese.

Tak zní doporučení globalisty pro český stát do daleké budoucnosti.

Vůbec to však neznamená, že to tak musí být.

Referendum pochopitelně může dopadnout druhým způsobem, tak, že se na současném

stavu vůbec nic nezmění nebo dokonce ještě zhorší. Dnešní ústava islám nezakazuje.

Postupné vnikání jiné kultury do české není zakázáno. Výstavba mešit v zemi s 8000

křesťanskými kostely není zakázána. Může být taky novou ústavou či směrnicemi

bruselskými, naopak podporována a povolena.

I to může být výsledek referenda a obhájce přímé demokracie s tím nic neudělá.

Podvolí se.

S posice dnešních znalostí však nejsem zastáncem druhého postupu.

9/ viz www.stranaprace.cz. Strana státu přímé demokracie - Strana práce, která vznikla

v ČR v roce 2004, na těchto svých w-stránkách umístila návrh zadání nové občanské

ústavy pro Českou republiku, určený pro dvouletou celonárodní diskusi a poté pak bude

definitivní text připraven ke schválení referendem.

12

Český národ po už skoro tisíciletém vývoji a růstu, po tisíciletém zocelování v bojích o

svou holou existenci, po staletích shromažďování literárních důkazů o své civilizační

vyspělosti, staletými písemnými podklady dokazujícími nesmírnou bohatost, pestrost a

krásu českého jazyka, národ působící tisíc let stále ve stejném svém prostoru na této

planetě, by přec neměl dopustit radikální obrat k nějaké novodobé asimilaci či násilnému

rozemletí do podoby, kterou dnes nedovedeme domyslet.

Můj pohled může být konservativní, ale také opatrný. Může to být také pohled staromilců,

kteří nechtějí dopustit to, že oběti válek a bojů, někdy též jen individuálních akcí

jednotlivců – byly všechny zbytečné, protože generace počátku 21. století – si může

usmyslet, že je žádný český národ nezajímá, český stát se rozplyne v nějakých regionech

bruselsko - byrokratické části Evropy.

I to může být cesta.

Nelze se nepopasovat s pohledem křesťana na jeho pohled k bližnímu. Zdálo-li by se

mnohým, že necírkevní osoba nemá právo vykládat postoje křesťanství, přidal bych se

k osvícencům a zopakuji, že na výklad bible tu není pro jeden a půl miliardy věřících

křesťanů, jen nějaký nejvyšší pop, metropolita, bratr, papež, kardinál či farář jakékoli

křesťanské církve. Pro svéprávného jedince postačí bible, aby si něco mohl myslet. Navíc,

když si přečte u Kierkegaarda že: považuji za úkol, doznat, že křesťanství se pochopit

nemůže a také nemá10/. Tedy – nepříteli svému (po těch mnoha stech letech bude stále

ještě někdo tvrdit, že o nás křesťany a ateisty, džihádisté a jim podobní ze skupiny islámu

o nás chtějí jen pečovat a křesťanské kostely nám stavět?), jako křesťan, jeho ránu pěstí

na mé oko, měl bych pohlazením opětovat – tak mi velí moje láska k bližnímu svému tedy i

nepříteli.

Dobře.

S tím se musí – a má právo křesťanský volič, arciť, vyrovnat, musí si to nějak vyjasnit a

v hlavě uspořádat. Nu, a vracíme se opět k oné metafoře stolu prostřeného těmi, kteří

přispěli k tomu, aby byl pln pokrmů a chleba vezdejšího. Rohlíkem rozděleným pro sto lidí

se jím sto lidí nenasytí.

Nenasytí.

Smyslem života je sloužit, musí to platit pro všechny, kteří mohou pracovat. Kdo neslouží,

nepřispívá na náš společný stůl – tomu nebudeme nikdy bránit, že neslouží.

Nesmíme dopustit válku jedné a půl miliardy křesťanů (a kolikže to ateistů a

bezvěrců?) proti jedné a půl miliardě vyznavačů islámu. Žijme odděleně – v míru vedle

sebe. Neberme si, co chceme, nevnucujme druhé straně své hodnoty. Ať je to jakákoli

však strana – poruší-li toto pravidlo a pozvedne-li meč proti straně druhé, je pak

spravedlivé se bránit.

Je to spravedlivé – nehladit pak nepřítele svého, chci-li žít, provrtá-li mi kulí hlavu či

podřízne-li mi krk. Ten kdo velí – neoplácej, nechť se postaví přede mne a kryje mou hlavu

před onou kulí, ať nastaví své hrdlo místo mého, dýce pro mě připravené.

Tento text – jeho šíření, publikace či nepublikace, bude důkazem toho, existuje-li již

v Česku potažmo EU ona novodobá cenzura, která nechce mezi lidi pouštět jiné informace

než ty, které jsou zplozeny a kýmsi nadiktovány v klimatizovaných kancelářích bruselských

nevolených administrativních pochopů.

10/ S. Kierkegaard: Bázeň chvění, Nemoc k smrti; p. 197, Praha, 1993.

13

Na závěr

Němci mají jeden problém – protože jsou to především oni, kteří se podvolili –

s jakýchkoli důvodů vnějších – vítací kultuře pro běžence (nebo uprchlíky?). Je to jejich

problém – německý, myslím, že takto je to možno napsat a takto si za tím já stojím. Válka

nebyla jenom problém nějakého pána, jak ho ve svém - Volá Londýn nazýval Jan Masaryk

- vídeňského tapecíra, ne, to byl problém Němců, tak jako vítací akce není problém jakési

tetky z nějakého kancléřství, ale je to problém německého národa. Národa, jehož

mentalitu dnes utváří nenapodobitelná míchanice katastrofálních dějin, špatného svědomí,

silně vyvinuté stádnosti, mimořádné ekonomické výkonnosti a přesvědčení o vlastní

schopnosti byrokraticky zvládnout vše.

Tvrdím, že na to nemají. Ale protože musím být maximálně tolerantní a s pokorou a

rukama ve výši kolen přistupovat k hodnocení jiného národa (který zatím mému národu

nijak fysicky neubližuje) – zároveň tvrdím – je to jejich věc.

Jako Čech však co živ budu, budu i ve jménu všech těch zahynulých pro náš národ,

kteří mi umožnili dnes žít, budu bojovat a vystupovat – pro jeho trvalé udržení – pro jeho

dalších 1000 let.

Holbach také říká, že společnost vzniká na základě společenské smlouvy.

Tou smlouvou jest ústava dané společnosti, daného státu.

Je dnes nějaká státní společnost státu v Somálsku, v Jižním Súdánu a v mnoha dalších

státech (nakonec i v Íráku, Sýrii a Lýbii) na světě, o kterých našinec vůbec neví co se tam

děje (samozřejmě ho to nemusí vůbec zajímat – jen si musíme dát příklady existujících

jakostátních útvarů, které vůbec žádnými státy – tak jak si to představuje většina lidí

v civilizaci – nejsou; jsou to území, kde žijí stále jen nejrůznější kmeny, bandy a hordy a

naprosto nestandardně existující a přežívající skupina lidí, které mají společné jen to, že

nyní náhodou jakous - žijí na jednom území)?

Proto jsme navrhli zadání nové občanské ústavy pro Česko jako společenskou

smlouvu 8 500 000 voličů Česka se svým státem, který se bude po přijetí této smlouvy

referendem touto smlouvou definovat.

Jedna věta je v ní také vytepána i pro vyřešení vztahu k jedné státní doktrině.

Radoslav Štědroň

červen, 2017

1

Jak řídit vstup osob, kteří nejsou občany Česka - do

České republiky

Úvod

Koncem druhé dekády 21. století se naše republika setkává s problémem příchodu

neobčanů Česka do naší země. Protože existujeme uprostřed Evropy, zajímá nás tento

problém tíživěji víc, než dnes určují čísla vstoupivších k nám – protože v okolních státech

počítají tyto osoby v desetitisících. Volím schválně takto nezvyklé označení těchto lidí,

protože slovo uprchlík není vůbec striktním označením pro tyto osoby. Před čím prchají ze

všech těch zemí, které zde nebudu sepisovat, protože toto není úkolem mé statě, je velmi

osobní a individuální navýsost. Slovo imigrant použijeme-li na označení dětí a žen a

mladých pánů s telefony či jen s přehozenou bundou přes záda – taky můžeme

rozporovat. Jsou to opravdu lidé, kteří žádají v zemi, do které se dostanou nějakými

cestami – nám absolutně neznámými – o azyl či trvalý pobyt s prosbou a žádostí, že se

budou chtít zapojit do procesu kultury a zákonů hostující země, že se do roka, tří, naučí

osvojit jazyk hostující země? Jsou to opravdu přistěhovalci rozhodnuti definitivně zakotvit v

hostující zemi a přijmout na sebe všechny zvyky, kulturu a respektování zákonů, tvořených

po mnohé uplynulé generace? Že budou pracovat osm hodin denně jako je to zvykem ve

všech zemích EU a po určitých odpracovaných zákonem stanovených desetiletích –

dostanou starobní důchod. Nebo to jsou žadatelé o azyl, tak jako byly tisíce (desetitisíce

občanů Československa) našich spoluobčanů v průběhu téměř celého 20. století,

žadatelé, kteří se naprosto asimilovali do zemí, do kterých dorazili, či ve kterých skončili a

dnes o nich často vůbec nevíme. Naprosto splynuli se státem, ve kterém nadosmrti

zakotvili. A možná dnes každý občan ČR má ve své rodině či velmi blízkém okolí –

takového známého či příbuzného. Takže přesně víme, o čem to mluvíme. Už se vůbec

mnozí z nich, nehlásí k zemi svého rodiště.

Nebo jde o utečence, kteří žádají, s nataženou rukou a domnělými právy utečenců,

expedovaných na neuvěřitelně pevných raftových člunech z jihu do zemí EU? A

nebagatelizujme kvalitu a nutné zabezpečení takovýchto člunů. Nejde o plachetnice či

vory, jsou to čluny s motorovým pohonem, takovýto motor musí umět někdo řídit a

opravovat na moři, musí být na takovémto plavidle zabezpečen dostatkem paliva, neboť

nejde o projížďku po Máchově jezeru. Co, kdo, zajišťuje pro tyto lidi na útěku či na cestě,

tato plavidla? Je před námi bezpočet otázek, na které nemáme odpovědi či je nesmíme

mít? Nevlastním samostatnou analýzu s tabulkami počtů takových člunů a plavidel, s počty

dorazivších do států EU, podle věku, pohlaví příslušnosti ke státům odkud pochází a pro

nás Evropany důležitou informací – jakou mateřskou řečí osoba mluví, případně se umí

dorozumět. Takovou analýzu stavu – který se každý měsíc mění a nějakým způsobem

vyvíjí, možná někdo v Evropě má. Ve Švédsku je 30 000 osob, u kterých úřady nevědí

jméno, zemi původu ani datum jejich narození (je možné odsoudit člověka – či ještě víc –

vůbec vést soud s člověkem, o kterém nevíme, jak se jmenuje, kdy se narodil a odkud

je?). To je jenom malý zlomek samozřejmě z počtu osob, které za poslední roky došly do

některých států EU.

2

Můžeme si dovolit bagatelizovat tyto informace o lidech, kterým máme či musíme pomoci?

Uprchlík není definován ve stati Jana Bierhanzla1/.

Nedefinování tak závažného problému, který patrně nijak nevyšumí rokem 2017 je

neprofesionální. My musíme vědět - abychom uměli a nakonec našli řešení – jak problém

neobčanů států EU v rámci pohybu, který nyní nastal v naší části zeměkoule, jak ho

vyřešit.

A zase a podrobněji, přeci jenom něco víme – my neřešíme problém příchodu Portugalců

do Finska, ani emigraci Slovinců do Belgie. My neřešíme úprk Slováků do Španělska ani

odchod Italů do Francie, hromadný úprk rodilých Němců jenom německy mluvících – k

nám. To je možná první věta, na které bychom se mohli všichni shodnout. Víme, že

neřešíme problém emigrace Kambodžanů do Paraguaye, Indonésanů do Argentiny, ani

Rusů do Mali.

Toto víme.

Globalistika

Profesor Koloman Ivanička vydal v roce 2006 v Bratislavě svou patrně poslední knihu –

Globalistika 2/. Jsem asi jediným žákem a pokračovatelem v Česku – této nové vědecké

discipliny, jež touto svou knihou Ivanička definuje. Filosofie je samozřejmě jedna z

podstatných disciplin, bez které své závěry globalistika nemůže činit. Podtitul knihy je

zásadní: Poznávání a řešení problémů současného světa.

Filosofie ve svém předmětu zkoumání nemá slovo řešení. Filosof dneška si nedovoluje

navrhovat řešení problémů, nedovoluje si napsat, jak poznané problémy vyřešit. Dokonavý

vid (verbum perfektivní) slovesa řešit je pro filosofii neznám. Jářku, tedy, tato práce – něco

definitivně vyřešit, tedy o tom už nefilosofovat, politikům zakázat slintat své věty

donekonečna – to už není práce čistého filosofa. Vědce pracujícího v globalistice však -

ano. Ti z nás, kteří se pokoušíme dosíci cílů globalistiky, zatím však nemají v České

republice oficiální publikační tribunu, byť i jen sborníkové formy vycházející nepravidelně.

V době internetu, arciť, zbývá poslední možnost nešuplíkového charakteru – uložit texty

alespoň v tomto kyberprostoru. Už v závěru své knihy 3/ jsem v roce 2013 napsal, že si

uvědomuji, že pochopení mého textu bude patrně aktuální a doceněno - až generací

druhé poloviny 21. století.

Globalistika jde dál než dnešní čeští filosofové. Ti, jako by je náš problém – přílivu

množství lidí do střední Evropy ani nezajímal. Jako by v Česku naši čeští filosofové ani

nežili (opravdu – zbystřemež: filosofové na Trinidadu a Tobago, v Paraguay, Botswaně či

Myanma, jistě migraci do svých zemí neřeší, špatné sloveso pro filosofy - vůbec o něm

nerozjímají), to že přistěhovalců odkudkoli ze světa, je v naší republice malé procento z

celkového počtu obyvatel našeho státu, vůbec nesmí znamenat, že se touto otázkou

nebudeme zabývat, že se touto otázkou proto nebudeme zabývat.

Platí přeci absolutně – kdo je připraven není překvapen.

1/ Bierhanzl, J. (2017): Uprchlík a holý život, Filosofický časopis, číslo 1.

2/ Ivanička K.: Globalistika Poznávanie a riešenie problémov súčasného světa, Bratislava

2006.

3/ Štědroň R.: Svrchovaný stát a veřejné zdroje, Ostravská universita, 2013.

3

Text – 1/ je jenom z posledních důkazem přístupu filosofů k problému, který přec tu

nebudeme komentovat a doplňovat informacemi z veřejných sdělovacích prostředků –

každodenními zprávami o událostech z Evropy, natož tak tím jaké informace se valí z

internetu na téma mimoevropských obyvatel mířících k nám.

Zatím relativně svobodného internetu v Česku. O existující cenzuře v mainstreamových

mediích v ČR již není třeba pochybovat (jeden z důkazů – osobní celoživotní zkušenost

autora, s několika málo texty, které skončily v šuplíku, proto již raději omezuji psaní,

postupně přecházím na poslední možnost – veřejná úschova textů na internetu). To je

realita. Pokud české filosofy nezajímá, co bude s naším národem za padesát, za sto,

dvěstě let, tak, uvažuji, že tím jen dokazují, že se filosofie stává pouhým museem myšlení.

V předmluvě 4/ ke své knize Krize západní filosofie V. Solovjov píše: Tato kniha je

založena na přesvědčení, že filosofie ve smyslu abstraktního poznání, exkluzivně

teoretického, dospěla k hranicím svého vývoje a patří již nenávratně do minulosti. A to to

napsal v 19. století. Nejsem tak radikální, abych si dovolil filosofii zatracovat takto hlasitě –

nemám totiž jinou možnost v dnešním světě – snažíc se o postuláty z oboru globalistika –

s kým konzultovat a číst – věci poznání našeho světa, mé vlasti – než s filosofy; vidíce, že

s českými politiky či politology to je pouze mlácení prázdné slámy, to je hrách na zeď

házeti. Pořád tu není nikdo jiný než filosofové. Nikdo jiný.

Vědce v globalistice zajímá to, co bude s českým národem, s českým státem za

tisíc let, mají k tomu navíc materialistický fundament Krajíčkova zákona ( viz 3/). Nejsou to

snad výsostně Sokratovy otázky, které by v ulicích jeho milovaných Athén kladl všem těm

trhovcům, rybářům, tkalcům?

Co budeš dělat pro to, abys mohl navěky lovit ryby – i tví potomci a mohl žít se svojí ženou

tak, jak s ní žiješ dnes?

Chceš mluvit řecky v tomto městě se všemi, tak jak mluvíš dnes?

Co děláš pro to, abys už nikdy nemusel jít do války? Do války kvůli nějakému politikovi,

boháči či diktátorovi, natož tak kvůli nějakému klanu.

...

Ano, dovoluji si já dnes v roce 2017 klást otázku spoluobčanům na ulici – chtějí, aby

český národ žil dál ve své komunitě, ve svém státě – vytvořeném za bezmála tisíc let na

stále stejném území (v roce 2085 - už za 68 roků, si naši potomci, můj jedenapůlroční

vnuk se tohoto data možná dožije, připomenou korunovaci prvního českého krále

Vratislava II – po 1000 letech)?

Nemáme právo klást takovéto otázky? Budeme se denně bavit jenom o tom, jaké je

počasí – věnujeme těmto stupidním tématům bohužel čím dále více svého přesně

vymezeného času mezi živými.

Na margo národa. Protože toto je dnes v Česku zakázáno a bohužel i mezi filosofy

se najdou tací, kteří položí tiše otázku i charakteru – co to je? Definujte mi národ. Tedy

není rozdílu mezi Portugalcem a Finem, není rozdílu mezi Angličanem a Litevcem, není

rozdílu mezi Němcem a Slovákem, nelze nijak definovat rozdíl mezi tím, jak se

dorozumívají Slovinci a Švédi, Japonec a Španěl jedno jsou? Možná, pro některé není zde

žádný rozdíl, ani mezi Laosanem a Novozélanďanem. Není. Fysiologicky. Pro všechny

skeptiky by jistě bylo taky poučné slyšet boj za řecký národ z tribuny řeckého parlamentu

na jaře 2017 z úst řeckého poslance za Zlatý úsvit pana Kasidiarise. Nechce rozplynutí

řeckého národa v nějaké Bruselem připravované všelidské omáčce. Nechce měnit řeckou

kulturu, bojuje za ni.

V této stati se chci věnovat poněkud jiné problematice s národy ovšem související.

4/ in: Špidlík T.: Duchovní jednota nové Evropy, Olomouc, 2007.

4

Budu-li však vyzván, dá-li mi bůh ještě času na této zemi, slibuji, že připojím i já text na

téma definice národů, připojím pro nekonečné skeptiky (jak zní ta otázka pro nekonečné

skeptiky, kteří nikdy diskusi nechtějí ukončit, ale stále se budou točit dokola, v jedné

rovině, protože vědí, že: de omnibus est dubitandum?), věty osvětlující pro chápavé a

nepředpojaté, že pragmatické, fysické rozdíly mezi národy existují, vyvíjely se po

uplynulých tisíc let, u některých národů déle. Ukážu neútržkovitě, že rozdíly mezi

Američanem a obyvatelem Čadu nejsou a nemohou být důvodem je zpochybňovat.

K té nekončící diskusi skeptiků a profesionálních šťouralů (a to nejenom samozřejmě na

téma – co to je národ?), musím opsat i já (tak jak jsem již napsal ve své knize – že vše

podstatné již napsáno bylo) několik řádek z Goetha 5/: Otázka, kterou uložil president pro

dnešní zasedání, zněla: „Zda krásnému umění přinesla více užitku původnost nebo

napodobení.“ Byl to opravdu šťastný nápad. Když totiž od sebe oddělíme alternativy, dané

otázkou, můžeme o tomto problému diskutovat sto let (a – pochopitelně, dodávám –

nikam se nedobéřeme).

Po tisíci uplynulých letech máme právě my to štěstí či neštěstí vidět Zemi osídlenou

desítkami větších či menších skupin lidí různých národů, jejichž poznání a uznání by mělo

přispívat rozumnému člověku ke štěstí a spokojenosti v jeho životním údělu.

Globalistika nemůže nepracovat s pojmem národ. Nakonec střípky, které vyberu v

části třetí - věřím vybrané z onoho vrcholku pyramidy našeho tématu vědění, se mu

nemohou vyhnout.

Svět je více než víme – to neznamená, že si nemůžeme dovolit individuální tvrzení. Jak

pak dosíci pravdy a spravedlnosti ještě na tomto světě, uvedu v části Řešení.

Musíme se pokusit o generalizaci, abychom nalezli řešení.

Filosof však nenechá jen tak někoho cokoli říkat – tvrdit – zeptá se: a co to je vlastně ten

problém, co má znamenat řešení – natož tak – vyřešení problému. Nechme samozřejmě

skeptikům jejich právo tvrdit cokoli, po dvou tisíci létech to o nich jistě víme, zároveň ale

víme – abychom se netočili v diskusi pořád dokola v jednom kruhu, v jednom kolečku, jako

kočka za svým ocasem, víme, že skeptikové nemají proč tvrdit, že poznání neexistuje.

Dvě skupiny lidí na dvou různých březích jedné řeky žijících kolmo proti sobě – mají

problém, když spolu chtějí lépe komunikovat, obchodovat, žít vstřícněji jeden s druhým –

mají problém; lidstvo tento problém vyřešilo. Vyřešilo tím, že se naučilo stavět mosty.

Muž a žena už možná pět set let, po uzavření společného sňatku se často dostávají – i

díky své vině – oboustranné – do problému – přestože se milujíc vzali – nemohou spolu

po bližším seznámení dále žít – mají společný problém. Dějiny posledních staletí nás

naučili a dennodenně se o tom v českém prostoru přesvědčujeme, že lidé tento problém

vyřešili. Našli institut rozvodu. Mnozí bývalí manželé se po něm už nikdy nestřetnou,

kdysi milující se pár lidí, se už nikdy po rozvodu neuvidí. Těchto příkladů – vyřešení

problému, každý nasbírá nepočítaně, nebudeme zde opakovat tudíž známé příklady

problémů, které v historii lidstva existovaly a existují a proto tisíc dalších příkladů toho, co

je problém a co je jeho řešení, zde už nebudeme rozepisovati.

5/ Johan Wolfgang v. Goethe: Italská cesta, Odeon, Praha, 1982, p. 56.

5

Je možné, že omylem i čeští filosofové6/ jsou schopni tuto kauzalitu, která je srozumitelná

jistě 95% českých voličů – což jest něco málo přes 8 000 000 osob, použít. Tedy má-li

Homo sapiens (nebo obecně – nekvantifikovaná skupina tohoto živočicha) problém, jeho

sapiens ho vyřeší, ho řeší, se snaží urputně problém vyřešit. V historii lidstva se mu to

mnohokrát podařilo.

Globalistika musí mířit na obyvatele dané země, daného státu. Její texty, věřím, budou

srozumitelné většině občanů civilizovaného státu.

Počty výtisků filosofických knih v Česku, sám Filosofický časopis – to jsou texty pro stovky

lidí v České republice. Stovky čtenářů. Víc osob na to v Česku nemá.

Věty o islámu a chudých

I my musíme vycházet z principu tady a teď.

V milionech (samozřejmě, že mě utěšuje zjištění, že je nikdo na této planetě nemá

všechny, zrovna tak jako já) partikulárních informací – a to jenom o tomto jednom

zahraničně-politickém světovém, nikoli však celosvětovém, problému ve velké pyramidě

informací - pro případné čtenáře tohoto textu, jest prozíravé – dosíci nalezení onoho

vrcholu informační pyramidy – a tím se nakonec pokusit o závěr. Pokusit se o vyřešení.

První globalistický, ekologický zákon(in 3/) definuje zásadu, které snad všichni

věříme a ctíme ji – u prostřeného stolu může být, bylo a vždy bude jen velmi omezený

počet židlí pro jedlíky. Zásadu, kterou každý kapitán lodi na širém moři ctí – má-li jeho loď

nosnost 300 pasažérů, v krizové situaci respektuje a nalodí i dalších 300, při onom tři sta

prvém navíc, tedy když už je na lodi 601 pasažerů, však jde celá loď ke dnu a pokud

nejsou zrovna u břehu, na mělčině či nepřipluje-li jiná loď – všichni do jednoho utonou.

Všichni. Země má omezené možnosti a žádný filosof, natož tak politický hazardér, s tím

nic nenadělá. Skloňme se všichni před postulátem – ano - toto je přírodověda. Z výše

uvedeného principu, ze kterého dnes musíme vycházet, vyplývá, že už nežijeme v

devatenáctém století – kdy nás tu – Homo sapiens byla jedna miliarda. Dnes je nás 7

miliard a podle kritérií, která si nastavíme – jeden či dvě miliardy lidí žijí ve velké

chudobě (co to je? - mnozí lidé na Zemi nevědí, co je trvale pitná voda, co je elektřina,

splachovací záchod, teplá voda pro osobní hygienu a – více než jen 500 kalorií na den; my

zde v celé Evropě máme denně zajištěno cca potřebných 2000 kalorií na den pro osobní

výživu a relativně harmonický fysiologický a psychický vývoj našeho organismu, žijeme

zde bez hladového strádání).

K oněm prokazatelným dnešním 7 miliardám kousků Homo sapiens na Zemi – jak

říká Mika Waltari ve svém Egypťanovi – v úklonu s mýma rukama ve výši kolen, nechám

čtenářům této statě jenom k zamyšlení připomínku vyplývající z 28. verše první knihy

Mojžíše, Genesis, první kapitoly. Jest o množení a plození lidí. Prokazatelně – stále s

onou mou poklonou – si mohu dovolit s čistým svědomím a chladnou hlavou tvrzení – tuto

větu nikdo nenapsal v době – kdy na Zemi žilo 7 miliard lidí.

Princip tady a teď nám kategoricky tvrdí, že se situace v posuzování činů a úmyslů v

dějinách lidstva – vyvíjí.

6/ Naposledy například in: S. Synek: Obecnost morálního soudu u Davida Huma,

Filosofický časopis, č. 2, 2017, p. 264, cituji: Než na otázku odpovíme, vydáme se

odbočkou k eseji..., která obsahuje důležitá vodítka pro řešení našeho problému.

6

Současná přelidněnost naší planety – s dnešní znalostí Krajíčkova zákona definujícího

rozdělení surovin a zdrojů pro Homo sapiens na Zemi (před 2 000 lety nikoho nezajímaly

principy tohoto rozdělení - i když toto rozdělení platilo i tehdy) – je hlavní příčinou nepokojů

ve světě, dnes můžeme říci již – každodenních.

Tím stolem či lodí si dnes můžeme představit Evropu se svými dnešními cca 720 miliony

obyvatel. Připomínám jen, že Evropa končí na Urale a na svém jihovýchodě na Kavkaze –

nikoli někde na slovensko-ukrajinských hranicích. Co by s tímto územím a obyvatelstvem

na něm udělal přesun jen několika stovek miliónů potřebných na světě, nevíme (zprávy z

tisku – jen v Jemenu je v květnu 2017 aktuálně cca 7 miliónů lidí na okraji hladomoru). Je

jenom na těchto evropských obyvatelích, zdali si udrží civilizaci vytvořenou jejich předky

za uplynulá staletí či dopustí degeneraci dosaženého stupně civilizace v Evropě. Protože

je zpochybňován i termín civilizace (a jsem opět u jiného slova, které jsem již výše rozvíjel

– co to je?), jest třeba položit otázky vztahující se k výdobytkům oné evropské civilizace:

za posledních tisíc let máme v Evropě architekturu a urbanizované plochy takové

rozmanitosti – kterou nevidíme v žádném jiném světadíle v takovém rozsahu a v takovém

stáří, užíváme technických výdobytků inženýrských sítí jak komunikačních – silničních,

železničních a mostových, celého oboru vodního hospodářství zaměřeného na

zásobování obyvatel pitnou vodou a jejím odkanalizováním zajišťující čištění znečištěných

vod, dokonalé technické výdobytky v lodní dopravě, naše jednadvacáté století se v Evropě

pyšní výdobytky tepelného hospodářství, které umožňuje člověku bez nesnází – dnes už

často rozmařile, žít v rozmezí teplot od minus padesáti do plus padesáti stupňů

Celsiových, výdobytky usnadňující život v podobě tisíců druhů spotřebního zboží od

nepřeberného výběru nádobí pro potraviny a stolování, nábytku až po elektrické

spotřebiče, o kterých jsme ještě před sto lety neviděli a nečetli řádky ani od těch

nejexcentričtějších spisovatelů sci-fi; civilizací v Evropě rozumíme přec také nekonečný

výběr oděvů a obuvi na jakoukoli příležitost a roční dobu. Nu, a nerozumíme snad

evropskou civilizací celou nekonečnou škálu kulturních a uměleckých děl za posledních

tisíc let vzniklých, je třeba je zde vyjmenovávat? Budeme pokračovat? - kde, že to vyrobili

první osobní automobil a v jakém stupni je jeho vývoj v Evropě? Jednu věc musím,

evropská civilizace – opakuji naše evropská civilizace, tedy ani australská ani antarktická

ani americká – vytvořila nekonečné bohatství knižního fondu, desítky miliónů knih je

uloženo v evropských knihovnách, podávají nám hmatatelný důkaz o snaze, tvůrčí snaze

Evropanů zušlechťovat svůj život, poznat svůj život na Zemi. Protože Evropané vědí, že

život je zázrak, snažíme se po staletí si to uvědomovat a učit se denně moudře užít a

prožít zbytek svého života – a zároveň připravit na tento zázrak své potomky. Tedy – ne,

že v Evropě není žádná hmatatelná civilizace, že nevíme, co to je. Evropané vědí co to je

civilizace a denně její výdobytky a úspěchy i v celé sféře našich úspěchů ve zdravotnictví

a důchodovém systému a jejich organizování pro 720 miliónů lidí – tak či onak využívají.

Věřím, že nemusím vyjmenovávat vše další, co jsme v Evropě my Evropané za posledních

tisíc let – ku prospěchu šťastnějšího a delšího života člověka, vymysleli a realizovali.

Drtivou většinu všeho co jsme dokázali v Evropě, jsme dokázali – bez přispění obyvatel

světadílů jiných. Obyvatelé žádného jiného světadílu nemohou říci ani náhodou, že dosáhli

všichni toho – čeho jsme dosáhli my, zde v Evropě. Protože věnujeme pozornost tématu

vyplývajícímu z názvu článku, musíme uvést i komparaci ve vztahu k Africe. Za tisíc let

života lidí na celém tomto kontinentě vzniklo umem a rukama samotných Afričanů – z

jakéhokoli kmene a národa oproti Evropě, velmi málo v jakémkoli oboru lidské tvorby, co

by mohlo kategoricky přehrát výdobytky práce a umu Evropanů. To je zjištění stavu 21.

století jednoznačné, byť autor tohoto tvrzení pobýval v Africe pouhé dva týdny (jih Afriky).

Pyramidy jsou jen malou municí Afriky, ve škále trumfů výtvorů evropských, a to v

jakémkoli lidském oboru snažení.

7

Neklademe si zde za úkol rozebírat všechny lokální války současného světa,

všechny bojůvky a vojenské režimy udržující ve svých zemích lidi pod knutou výstřelů bez

rozsudku. Jen o nich víme. Víme, že všichni majitelé fabrik, které vyrábějí zbraně a střelivo

– potřebují války, potřebují válku. Co by si počali, kdyby jejich výrobky nikdo nekupoval. To

je taky problém kapitalismu (jak o něm víme je nekompatibilní s demokracií), to je problém

soukromého podnikání ve výrobě zbraní a střeliva do nich. Nejde jen samozřejmě o

podnikání soukromých osob, stále ještě existují státy, které zbrojovky vlastní. Jde jen o

jednu z nejdůležitějších příčin vzniku a udržování válek a lokálních bojůvek. Historikové

nám jistě potvrdí (takže zde nebudeme opisovat z již napsaných knih – seznamy lokálních

válek počínaje rokem 1946 do roku 2017, za každý rok s místem výbuchů a střelby), že od

ukončení II. světové války nebyl na světě jeden jediný rok, kdy by se někde neválčilo.

Za druhou nejdůležitější příčinu neustálého harašení zbraněmi a udržování stavu

válečného jsou konsekvence vyplývající z Krajíčkova zákona. Západoevropské země a

USA si uvědomují, že bereme ze skladu, který bude jednou prázdný. Rusko, země

středního východu a vlastně celá Afrika bez ohledu na státní či dnes pomyslné

administrativní hranice, je oním ještě zatím nevyprázdněným skladem, kam se upírají

zraky válečných štváčů. Ti se tam hrnou s aureolou zavádění západní demokracie do

často stále ještě kmenového zřízení, možná ještě lépe – klanového řízení velkých částí

států na světě.

Tento malý odstavec jen k dilematu každého člověka na této planetě:

- co mohu ovlivnit

- co nemohu ovlivnit.

Pro toto zjištění, které v civilizované společnosti velmi často činí téměř celá společnost,

téměř všichni její jedinci (pochopitelně, že z oněch 7 miliard Homo sapiens je zamyšlení

nad budoucností svou či budoucností společenství, ve kterém osoba žije – pro většinu z

nich ve své animálnosti, ve které žijí - pomíjivá starost o budoucnost svých potomků) si pro

výběr správné odpovědi u všech těch tisíců otázek, se kterými se každý člověk během

svého života setká – musí osoba nejprv vyjasnit -

patří sféra tohoto problému do řešení, které mohu ovlivnit nebo ne?

Už to je někdy tvrdý oříšek, právě ten nejtvrdší – do které alternativy – ovlivním (vyřeším)

či neovlivním (nikdy nevyřeším) náš problém, o kterém chci diskutovat – do které

alternativy patří.

Nepodceňujme toto dilema. Denně je český volič před americkými volbami

zásobován informacemi jak probíhají volby tamního presidenta. Český volič ovšem

absolutně tuto volbu nemůže ovlivnit. Zrovna tak americký volič nebude volit presidenta

českého.

Dovolím si zde vážné tvrzení – řada lidí v Česku nemá v této věci vůbec ujasněny své

posice – vůbec nepřemýšlí o tom, že informace o detailech volby presidenta USA

(pochopitelně nejen v této cizí zemi) jsou mu úplně nepotřebné. Relevantní informace o

kandidátech na cokoli v České republice, ovšem často – nedostává.

Název mého článku je ovšem na jiné téma, než jsou volby v jakémkoli jiném státě

než českém.

Lidí postižených válkami, nejrůznějšími genocidami, bojůvkami, teroristickými akcemi,

natož tak kontinuálními přírodními katastrofami, nejrůzněji se na světě kdekoli stále

vyskytujícími, přičteme-li k chudým a nuzným z nejrůznějších příčin – jiných než

válečných, se vyskytuje prokazatelně – jak už jsem výše naznačil – mnoho, stamilióny

osob.

Česká republika má dnes 10,5 mil obyvatel z celosvětového hlediska žijících si

nadprůměrnou životní úrovní.

8

Úrovní, kterou dosáhli svou prací za uplynulá staletí.

Je jenom na obyvatelích ČR, jak rozhodnou v případě vniku cizích obyvatel na naše

území. Na území, které bylo zdrojem, rodištěm a sémí skupiny obyvatel, která si

prokazatelně může říkat – jsme po tisíciletém vývoji - Češi. Máme jednu řeč a jedno

historické území, na kterém se tu kodrcáme už 1000 let. A nemnoho nás žije i za

hranicemi našeho historického území.

K oné vysoké úrovni životní jen malý dovětek (někteří si dokonce dovolí tvrdit, že jsme si

tu nikdy nežili lépe – upozorňuji – jest třeba znát ta jména a osoby, které si tuto větu

dovolí, veřejně vyřknout) – každý občan – díky dluhům, které způsobil náš stát – tedy jeho

představitelé, dluží státu cca 160 000 korun. V republice nám jezdí přes 5 mil osobních aut

– jakožto velice okatý subjekt důkazu vysoké životní úrovně lidí, protože osobní

automobily často slouží celým rodinám – je jednou z ukázek toho, že si žijeme relativně

dobře – ale na dluh. Ten dluh můžeme ilustrovat množstvím příkladů, ale velmi

srozumitelný jest například tento: každý občan je dlužen státu, pokud by majitelé oněch

dnes už více než 5 mil osobních aut, muselo zaplatit (protože to auto mají vlastně na dluh)

znovu částkou, byť jen dvojnásobnou (2 x 160 000), za své již zaplacené auto, takovýmto

způsobem zaplacení alespoň části státního dluhu - kolik pak by jezdilo po našich cestách

aut, když 2/3 pracujících nedosahuje na průměrnou hrubou mzdu v Česku?

Přirozeně, že se najde stovka takových, kteří dají příklady z opačné strany – jak skvěle se

nám všem nyní v České republice daří.

Možná, že i toto je téma, o kterém už Goethe kdysi dávno něco pronesla na téma diskuse

o ní.

Avšak i pro Českou republiku platí počet stolovníků u prostřeného stolu

(pochopitelně stolovníků, kteří jakýmkoli způsobem a intenzitou své práce – přispěli

nějakým dílem k tomu – aby na stole jídlo bylo). Nemůže být neomezený. Má jasně dané

matematické limity. Dostali jsme se tím přirozeně mimo rámec společenskovědní. Dostali

jsme se do oboru přírodovědného, k matematice.

Na stole jest x – kg jídla a pití.

Toto x můžeme dělit y – počtem osob (podílejících se svou prací na získání x).

Y nemusíme násobit hned miliardou, abychom byli přesvědčeni o pravdě tohoto dělení.

Abychom věděli, že Y jest tou limitou, která nás musí zajímat.

Musí zajímat, pokud chceme, aby náš stát fungoval udržitelně, aby český národ

nevyhynul. Nezmizel, historicky nenápadně nevyšuměl.

A protože jsme tolerantní a demokraté – musíme respektovat, že si někteří přejí třeba i

tuto cestu (viz 1/, p. 11). A já jim neberu jejich názor. Je to jenom názor, toho či onoho. Tak

jako můj. S těmito lidmi (o prostřeném stole by však vítači /pseudohumanisté/ měli vážně

přemýšlet) to se mnou při hlasování skončí vždy –

1 : 1.

Voltaire:

Korán je nestravitelná kniha, jejíž každá stránka otřásá zdravým lidským rozumem. Učí

strachu, nenávisti a pohrdání druhými. Vražda je v něm legitimní prostředek šíření a

udržování této ďábelské doktríny. Znevažuje ženy, rozděluje lidi do tříd a žádá krev a ještě

víc krve.

Jak již píšu ve své knize, vše podstatné už napsáno bylo. Tak jako o bibli, tak i o

koránu a islámu nalezneme na této planetě ve všech možných jazycích patrně tuny knih.

Vyjádření imámů z Maroka až po indonéské Bali, imámů z Černé Hory, Kyrgystánu až po

africké Mali či Čad, lze sbírat, nepřetržitě. Nepřetržitě.

Analýzy neskončí, diskuse na dalších 100 let. Výsledek analýz – nula.

9

Počet křesťanů je asi jeden a půl miliardy, ateistů bezvěrců 1,2,3 mld? - vyznavačů islámu

také jeden a půl mld, je možné, že i více. Další nápověda pro analytiky. Nimrat se v tom, o

kolik miliónů je těch či oněch víc, nebo míň?

K takovémuto počtu věřících jest nutno přistupovat s maximální opatrností, s jakýmikoli

vyjádřeními, s maximální pokorou k jinověrcům. Jest to jejich přesvědčení a v cca 57

muslimských státech světa jde také někdy o naprosté propojení světského, občanského

řízení státu s návody z koránu. Praktiky nucené změny ve prospěch demokracie

západního typu 20. století vnucované některým muslimským zemím, státům, nemohu

považovat za správné. Pokud občané kteréhokoli muslimského státu či státu s většinou

obyvatel vyznávajících korán, lpí na svých tradicích a zvycích z koránu vyplývajících, navíc

ověřených a prověřených po uplynulá staletí – nepovažuji za správné jakkoli ingerovat

prohlášeními a moudrými radami západních politiků do věcí států islámského světa. Navíc,

bohužel zde máme vojenské zásahy, kterých jsme očitými svědky. Jsou krajně

nepromyšlenými zásahy do kultury, která ani zdaleka nemá v sobě zakódovány tak

vyvinuté prvky tolerance, jako se to podařilo po stovkách let osvíceným a liberálním

myslitelům a jejich následovníkům při odstraňování omylů ze světa křesťanského.

V prosinci 1948 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů

Všeobecnou deklaraci lidských práv. I současná česká ústava (ústavní pořádek) čistě

přepisuje pro křesťanský a ateistický svět dodnes některá nezpochybnitelná tvrzení z této

deklarace. Téměř třetina států7/ světa - 57, přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských

práv v islámu, v některých ustanoveních se tato islámská deklarace odlišuje od

Všeobecné. Mudrlanti nechť si srovnají každou větu obou deklarací – toto není úkol mého

spisku, jen upozorňuji na článek 2 islámské deklarace, kde cituji: je zakázáno vzít život

druhému člověku kromě z důvodů, které jsou předepsány v Šaria.

Islám není náboženství jak, náboženství dnes chápeme my v Evropě. Demokracie

je s právem Šaría, se salafismem, nekompatibilní. Jak nás o tom přesvědčují neustále

nejrůznější imámové z Bruselu či kosovské Přištiny - islám je s demokracií neslučitelný.

Islám není jenom náboženství. Konečně už i premiérka Mayová den po červnových

volbách v roce 2017 do britského parlamentu hovoří o islámské ideologii.

Je to státní doktrína nerespektující základní lidská práva, základní lidská práva mužů a

žen. A protože patrně vyhovuje stamiliónům obyvatel této planety, doporučuji – s tím nic

nedělat – vnějšími jakýmikoli fysickými zásahy.

Náš císař Zikmund, tři dny před svou smrtí ve Znojmě 6. prosince roku 1437 řekl i toto:

Pomněte, že vaše malicherné spory jsou hloupé! Všichni křesťané, a i když můžeme mít

na některé záležitosti své matky církve rozdílné názory, máme jednu společnou povinnost

a tou je hájit Kristovu pravdu před machometány! Jedině tehdy, pokud se země kolem

Dunaje spojí, odoláte Turkům. Jestliže však vy, Čechové, Moravané a Rakušané, opustíte

uherské panstvo a lid, nebo pokud vy Uhři, se budete chovat pyšně a zle ke svým

7/ Vlády a vládcové Jak se kde vládne; 15 autorů, vydalo DK – Dorlink Kindersley Limited,

London,první vydání r. 2003, přeložili Jan a Petr Fantysovi, Martin Sekera, vydalo v roce

2005 Fortuna Print, Praha.

Analýza 193 států světa, u každého státu definice právního systému, volebního práva,

rozdělení obyvatel podle náboženství; lze dovodit kolik zemí neuznává pravomoci

Mezinárodního soudního dvora – velmi koinciduje se státy kde vládne Šaria.

Citát ze strany 51 o Íránu: „V islámu zákonodárná moc a právo tvořit zákony patří

výhradně všemohoucímu bohu“, ajatolláh Chomejní ( 1900 – 1989).

sousedům, pak tvrdím, že Uhry ovládnou Turci a udělají z nich baštu, odkud budou dál

sužovat křesťanstvo. Pokud tohle připustíte, budete trpět všichni. Všichni, jak jste tady bez

rozdílu!

10

Stoupenci Alláha jsou největším nepřítelem naší víry.

Tohle věděl už můj otec slavný císař Karel. A jeho jménem i svým vás prosím, braňte se

společně proti Turkům.

Zapomeňte na své spory a stůjte věrně bok po boku.

Nedejte se oklamat Poláky či hanebnými Němci. Ne oni, ale vy máte odpovědnost za to,

aby konečně v mých zemích zavládl klid, mír a pořádek.

Země EU mají – se domnívám, stále málo informací vzešlých například i z analýz

historie 16. století, kterou by měl míti k disposici každý poslanec Evropského parlamentu

v Bruselu – a tím by dopomohl šíření těchto znalostí pro všechny z oněch více než 500

miliónů obyvatel EU, informace o bitvách s Turky, s Osmany.

Je nezbytné poučit se z toho, jaký význam pro další vývoj středoevropského (jen

středoevropského?) prostoru měla porážka Turků u jimi obléhané Vídně v roce 1683, že

bez zásadního přispění polského krále Jana III Sobieského, by k této porážce – vlastně

jiné víry - nedošlo.

Je možné, že i tento dějinný jeden krok (tak jako jím je například ani ne dvouhodinová

bitva na Bílé hoře pro celý další osud českého státu) je pro dnešek nesmírně aktuální, byť

uplynula už mnohá staletí.

Nebo chce někdo marginalizovat, trivializovat tato vítězství prokazatelně křesťansky

zaměřených – utvořených armád, kterým se podařilo odvrátit nájezdy protivníků? Možná

ani ne tak bagatelizovat jako – a to je metoda dnešního vymývání mozků bruselskou

věrchuškou – mlčet.

Mlčet k nesmírnému významu jaká měla ona vítězství křesťanských vojsk a žoldáků nad

agresory.

V roce 1774 vyšla Holbachovi8/ knížka kde píše:

V jednom koutě Asie se podařilo podvodníkovi – Mohamedovi – přesvědčit stovku

hloupých Arabů, že je velkým prorokem; a oni mu uvěřili. Zpočátku, jak se zdá, měl tento

omyl velmi malé následky; shledáme však, že již za jedno století krvácela pro tento omyl

Asie a Afrika a že se stal osudnou příčinou tupého ustrnutí, pod nímž ještě úpí nešťastní

obyvatelé nejkrásnějších končin světa, kde zhoubně vládne hrozný despotismus.

Tato slova jsem vybral záměrně od tohoto německo-francouzského přírodovědce a

filosofa, protože jak vidíme, je napsal v závěru 18. století, a po skoro dvou stech letech,

díky tehdejšímu Filosofickému ústavu ČSAV u nás vyšla v roce 1960. Tedy s tím co se

bude dít, co se děje dnes v 21. století ve střední Evropě a nejenom zde, nemají nic

společného.

Jářku – jsme tam, kde už jsme byli – největším poučením z dějin je to, že jsme se jimi

nenechali (doplňuji klasika – OPĚT) poučit.

Studující a deklarující globalistiku se vždy chce dějinami poučit.

To slovo ustrnutí, jako nejvýznamnější z celého citátu více než dvě staletí starého již,

považuji ho za nejdůležitější příspěvek k dnešním dnům.

Ze základů (pracuji s informacemi pouze z vrcholu této pyramidy) pyramidy informací, ze

kterých globalistika čerpá – chtíc řešit problém, je proto toto klíčové slova důležité. Myslím,

8/ P. H. D. Holbach: Společenský systém neboli přirozené zásady morálky a politiky a

kritické pojednání o vlivu vlády na mravy; nakl. ČSAV, p. 70, Praha, 1960.

11

že by všechny zajímalo a autor tohoto spisku dnes nemá následující informaci – jen se

domnívá, proto čísla nebude uvádět – v kolika z oněch níže zmíněných 57 islámských

státech se vyrábějí tradiční, klasické (nikoli jaderné) zbraně a střelivo? Domnívám se, že

většina těchto ustrnulých zemí – je dováží. Pěstovat rýži, banány, mák nebo bavlnu je totiž

oproti výrobě dnešních zbraní a střeliva pro ustrnulé – nemožné.

To samozřejmě není však chvála na současný plutokraticko-oligarchický kapitalismus 21.

století, který ze současné zbrojařské loby, udělal jedno ze dvou kusadel vládnoucích dnes

celému světu.

Vyřešení problémů trvalého mírového soužití vyznavačů islámu s křesťanským

světem Evropy.

Doporučení, která jsou již zhmotněna na papíře v návrhu zadání nové občanské ústavy

pro Českou republiku řeší, snaží se řešit, všechny podstatné záležitosti Česka, kterých je

možná kolem 80. Mezi nimi je to vztah českého státu k islámu. Nemůžeme ingerovat do

praktik a politik jakéhokoli státu jiného na světě. Mé doporučení je však – na základě

dosavadních znalostí - které se kupodivu příliš neliší s doporučeními, která slyšíme i

z jiných století (a nebudeme je zde sepisovat, opisovat a kumulovat na dalších sto

stránkách), jednoznačné.

Příslušný článek nové ústavy9/, která bude po dvouleté celonárodní diskusi o ní, o

každém článku zvlášť, o každém jednotlivém problému zvlášť – přijata nakonec

v referendu, musí být k islámu kategorický a nedvojsmyslný.

Na území českého státu bude islám zakázán.

Bude to výsledek diskuse 8 500 000 voličů českého státu. Bude to završení majestátu

demokracie, přímé demokracie, proti kterémužto výsledku, nikdo ze skutečných

demokratů v civilizovaném světě slovo nevznese.

Tak zní doporučení globalisty pro český stát do daleké budoucnosti.

Vůbec to však neznamená, že to tak musí být.

Referendum pochopitelně může dopadnout druhým způsobem, tak, že se na současném

stavu vůbec nic nezmění nebo dokonce ještě zhorší. Dnešní ústava islám nezakazuje.

Postupné vnikání jiné kultury do české není zakázáno. Výstavba mešit v zemi s 8000

křesťanskými kostely není zakázána. Může být taky novou ústavou či směrnicemi

bruselskými, naopak podporována a povolena.

I to může být výsledek referenda a obhájce přímé demokracie s tím nic neudělá.

Podvolí se.

S posice dnešních znalostí však nejsem zastáncem druhého postupu.

9/ viz www.stranaprace.cz. Strana státu přímé demokracie - Strana práce, která vznikla

v ČR v roce 2004, na těchto svých w-stránkách umístila návrh zadání nové občanské

ústavy pro Českou republiku, určený pro dvouletou celonárodní diskusi a poté pak bude

definitivní text připraven ke schválení referendem.

12

Český národ po už skoro tisíciletém vývoji a růstu, po tisíciletém zocelování v bojích o

svou holou existenci, po staletích shromažďování literárních důkazů o své civilizační

vyspělosti, staletými písemnými podklady dokazujícími nesmírnou bohatost, pestrost a

krásu českého jazyka, národ působící tisíc let stále ve stejném svém prostoru na této

planetě, by přec neměl dopustit radikální obrat k nějaké novodobé asimilaci či násilnému

rozemletí do podoby, kterou dnes nedovedeme domyslet.

Můj pohled může být konservativní, ale také opatrný. Může to být také pohled staromilců,

kteří nechtějí dopustit to, že oběti válek a bojů, někdy též jen individuálních akcí

jednotlivců – byly všechny zbytečné, protože generace počátku 21. století – si může

usmyslet, že je žádný český národ nezajímá, český stát se rozplyne v nějakých regionech

bruselsko - byrokratické části Evropy.

I to může být cesta.

Nelze se nepopasovat s pohledem křesťana na jeho pohled k bližnímu. Zdálo-li by se

mnohým, že necírkevní osoba nemá právo vykládat postoje křesťanství, přidal bych se

k osvícencům a zopakuji, že na výklad bible tu není pro jeden a půl miliardy věřících

křesťanů, jen nějaký nejvyšší pop, metropolita, bratr, papež, kardinál či farář jakékoli

křesťanské církve. Pro svéprávného jedince postačí bible, aby si něco mohl myslet. Navíc,

když si přečte u Kierkegaarda že: považuji za úkol, doznat, že křesťanství se pochopit

nemůže a také nemá10/. Tedy – nepříteli svému (po těch mnoha stech letech bude stále

ještě někdo tvrdit, že o nás křesťany a ateisty, džihádisté a jim podobní ze skupiny islámu

o nás chtějí jen pečovat a křesťanské kostely nám stavět?), jako křesťan, jeho ránu pěstí

na mé oko, měl bych pohlazením opětovat – tak mi velí moje láska k bližnímu svému tedy i

nepříteli.

Dobře.

S tím se musí – a má právo křesťanský volič, arciť, vyrovnat, musí si to nějak vyjasnit a

v hlavě uspořádat. Nu, a vracíme se opět k oné metafoře stolu prostřeného těmi, kteří

přispěli k tomu, aby byl pln pokrmů a chleba vezdejšího. Rohlíkem rozděleným pro sto lidí

se jím sto lidí nenasytí.

Nenasytí.

Smyslem života je sloužit, musí to platit pro všechny, kteří mohou pracovat. Kdo neslouží,

nepřispívá na náš společný stůl – tomu nebudeme nikdy bránit, že neslouží.

Nesmíme dopustit válku jedné a půl miliardy křesťanů (a kolikže to ateistů a

bezvěrců?) proti jedné a půl miliardě vyznavačů islámu. Žijme odděleně – v míru vedle

sebe. Neberme si, co chceme, nevnucujme druhé straně své hodnoty. Ať je to jakákoli

však strana – poruší-li toto pravidlo a pozvedne-li meč proti straně druhé, je pak

spravedlivé se bránit.

Je to spravedlivé – nehladit pak nepřítele svého, chci-li žít, provrtá-li mi kulí hlavu či

podřízne-li mi krk. Ten kdo velí – neoplácej, nechť se postaví přede mne a kryje mou hlavu

před onou kulí, ať nastaví své hrdlo místo mého, dýce pro mě připravené.

Tento text – jeho šíření, publikace či nepublikace, bude důkazem toho, existuje-li již

v Česku potažmo EU ona novodobá cenzura, která nechce mezi lidi pouštět jiné informace

než ty, které jsou zplozeny a kýmsi nadiktovány v klimatizovaných kancelářích bruselských

nevolených administrativních pochopů.

10/ S. Kierkegaard: Bázeň chvění, Nemoc k smrti; p. 197, Praha, 1993.

13

Na závěr

Němci mají jeden problém – protože jsou to především oni, kteří se podvolili –

s jakýchkoli důvodů vnějších – vítací kultuře pro běžence (nebo uprchlíky?). Je to jejich

problém – německý, myslím, že takto je to možno napsat a takto si za tím já stojím. Válka

nebyla jenom problém nějakého pána, jak ho ve svém - Volá Londýn nazýval Jan Masaryk

- vídeňského tapecíra, ne, to byl problém Němců, tak jako vítací akce není problém jakési

tetky z nějakého kancléřství, ale je to problém německého národa. Národa, jehož

mentalitu dnes utváří nenapodobitelná míchanice katastrofálních dějin, špatného svědomí,

silně vyvinuté stádnosti, mimořádné ekonomické výkonnosti a přesvědčení o vlastní

schopnosti byrokraticky zvládnout vše.

Tvrdím, že na to nemají. Ale protože musím být maximálně tolerantní a s pokorou a

rukama ve výši kolen přistupovat k hodnocení jiného národa (který zatím mému národu

nijak fysicky neubližuje) – zároveň tvrdím – je to jejich věc.

Jako Čech však co živ budu, budu i ve jménu všech těch zahynulých pro náš národ,

kteří mi umožnili dnes žít, budu bojovat a vystupovat – pro jeho trvalé udržení – pro jeho

dalších 1000 let.

Holbach také říká, že společnost vzniká na základě společenské smlouvy.

Tou smlouvou jest ústava dané společnosti, daného státu.

Je dnes nějaká státní společnost státu v Somálsku, v Jižním Súdánu a v mnoha dalších

státech (nakonec i v Íráku, Sýrii a Lýbii) na světě, o kterých našinec vůbec neví co se tam

děje (samozřejmě ho to nemusí vůbec zajímat – jen si musíme dát příklady existujících

jakostátních útvarů, které vůbec žádnými státy – tak jak si to představuje většina lidí

v civilizaci – nejsou; jsou to území, kde žijí stále jen nejrůznější kmeny, bandy a hordy a

naprosto nestandardně existující a přežívající skupina lidí, které mají společné jen to, že

nyní náhodou jakous - žijí na jednom území)?

Proto jsme navrhli zadání nové občanské ústavy pro Česko jako společenskou

smlouvu 8 500 000 voličů Česka se svým státem, který se bude po přijetí této smlouvy

referendem touto smlouvou definovat.

Jedna věta je v ní také vytepána i pro vyřešení vztahu k jedné státní doktrině.

Radoslav Štědroň

červen, 2017

Autor: Radoslav Štědroň | čtvrtek 12.7.2018 13:29 | karma článku: 10.31 | přečteno: 841x

Další články blogera

Radoslav Štědroň

V den voleb je volič ve své zemi králem

Porád to neví - Češi - zdá se podle účasti na letošních senátních volbách mají pořád představu, že senát zruší svou neúčastí na jeho volbě. Většina parlamentních stran, dnešní systém nezmění, budou na něj lát, ale to je vše.

29.10.2018 v 15:47 | Karma článku: 7.86 | Přečteno: 116 | Diskuse

Radoslav Štědroň

Lze to vůbec vysvětlit?

Média, politici, interpretují výsledky komunálních voleb neuvěřitelnými způsoby - i když jde o počty - žádnou matematiku - ze 4. třídy základní školy. Tedy alespoň té školy, do které jsme chodili my staří.

16.10.2018 v 11:44 | Karma článku: 14.47 | Přečteno: 671 | Diskuse

Radoslav Štědroň

Aby bylo jasno

Žil byl jeden stát už sto let, sice ne hned jenom český, ale nechme planých komentářů nekonečných – k minulosti, asi ji už nezměníme. Nyní ve státě jenom českém jsme torpedováni najatými, úslovím –

22.6.2018 v 9:30 | Karma článku: 17.49 | Přečteno: 510 | Diskuse

Další články z rubriky Politická aréna - pro politiky

Kateřina Valachová

Osobní bankrot má být tlustá černá čára za minulostí

Nová podoba oddlužení se během pár dnů vydá z Poslanecké sněmovny do senátu. Je schválená, ale text je třeba upravit přesně podle toho, jak hlasování dopadlo. Je správná chvíle zhodnotit, jestli poslanci udělali dobrou práci.

13.11.2018 v 9:03 | Karma článku: 8.24 | Přečteno: 218 | Diskuse

Anna Gamanová

17. listopad na Kladně

Před třemi lety jsem si napsala krátkou poznámku, přibližně asi tohle- Slavili jsme 17. listopad na Kladně. Ale žádnou oslavu to moc nepřipomínalo. Chodili jsme vesměs prázdnými ulicemi.

13.11.2018 v 8:35 | Karma článku: 4.00 | Přečteno: 117 | Diskuse

Jaroslav Míth

Euro jako nástroj rozbíjející Evropu

Jsme součástí Evropy a chceme jí i být. Je v našem bytostném zájmu, aby evropské země prosperovaly, aby byly mezi nimi harmonické vztahy. K tomu však společná měna Euro založená jako politický projekt nepřispívá, spíš naopak.

13.11.2018 v 8:00 | Karma článku: 20.23 | Přečteno: 353 | Diskuse

Petr Hannig

Nastolme otázku válečných reparací

Evropská politika se dává do pohybu. Ve Francii vede v preferencích Národní sdružení Marine Le Pen, v Itálii Lega Mattea Salviniho, v Německu AfD.

12.11.2018 v 14:11 | Karma článku: 46.53 | Přečteno: 6333 | Diskuse

Luboš Zálom

Ponechme v přístupu na střední školy svobodu volby

Podle vedení krajů se na střední školy dostává příliš mnoho studentů. Politici tedy chtějí omezit přístup uchazečů na střední školy pomocí centrálně řízených přijímaček. Na střední školy se tak mají dostat jen "chytřejší děti".

12.11.2018 v 13:19 | Karma článku: 13.95 | Přečteno: 329 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 534

můj životopis je na www.stranaprace.cz zabírá asi 5 stránek A4, pravda, končí tam rokem vzniku Strany práce, od té doby se toho událo velmi mnoho - například - nyní na podzim budu do senátu kandidovat již popáté.

Najdete na iDNES.cz